Dakeng (大坑)

O minulem vikendu jsme se s moji kamaradkou ze Singapuru Pari vydaly na pruzkum vychodni casti Taichungu. Mely jsme namireno do ctvrti Beitun a jeji casti Dakeng, kde jsme se chtely trochu projit po mistnich "hiking trails".

Jelikoz ani jedna nevlastnime scootr, zvolily jsme jako prostredek dopravy autobusy. Nastesti uz mam zarizenou mistni kartu "Easy card". Ta slouzi k placeni jizdneho, vstupenek apod, takze odpadl  jeden problem pri preprave, a to kdy a kolik za autobus zaplatit. :-)))

Sraz jsme mely u vlakoveho nadrazi, ktere se nachazi v jizni casti mesta. Ja jsem tu byla poprve a jelikoz Pari mela trochu zpozdeni, tak jsem lehce prosmejdila okoli. Mistni autobusovy system opravdu neni optimalni, takze aby se 2 lide jedouci odlisnymi linkami sesli na domluvenem miste ve stejny cas, se rovna zazraku :-))))

Vlakove nadrazi

Pote, co Pari dorazila, jsme radeji jeste zkonzultovaly nas "plan" s pracovnicemi turistickeho centra. Pak uz jsme se vydaly na zastavku spolecnosti Feng Yuan, jejimiz linkami jsme se chtely do Dakengu dostat.

Nakonec jsme se dockaly a nas autobus dorazil. Jeste jsem smer linky overily s ridicem. To spocivalo v tom, ze Pari, ktera umi trochu cinsky rekla: "Jit" a ukazala na papirek, kde jsme mely cinsky napsano Dakeng. Ridic kyvnul hlavou a zacal neco povidat, coz jsme braly jako souhlas a nastoupily. Nevim, jestli se nas "driver" nechal inspirovat vikendovou Velkou Cenou F1, nicmene to byla nejrychlejsi a nejskubavejsi jizda, co jsem tu zazila. Behem 30 minut jsme zastavili asi jen 5 krat. Myslim, ze dalsich asi 15-ti zastavek si ridic nestacil nevsimnout. :-)))

Jelikoz v tomto autobusu nefungoval system hlaseni zastavek, uchylily jsem se ke sledovani nasich 3 spolucestujicich. Byli obleceni, jako, ze se jdou take nekam projit, tak jsme pri vystupovani vsadily na ne. To se ukazalo, jako spravna volba a po pocatecnich orientacnich rozpacich, jsme se vydaly vstic trase cislo 9.

Ta nejprve vedla po silnici, kde jsme potkavaly spousty lidi nesouci si tasky s nakupem ovoce a zeleniny, coz v nas vyvolavalo dojem, ze to asi nebude takova "prirodni turistika", jak jsme ocekavaly. :-))) Po chvili jsme, ale zabocily vpravo do mistniho lesa. Hloucky lidi pomalu ridly a tasky s nakupem vystridaly rucniky na otirani. Prvni polovina cesty vedla vetsinou 150 schodu nahoru a nasledne 100 schodu dolu. Jelikoz bylo cca 30 stupnu a zatazeno, ja jsem se zacala potit na cca 20. schode pri prvnim vystupu nahoru. Po chvili jsem zjistila, ze Pari se taky poti, coz me dost potesilo a pochopily jsme, proc si mistni nosi ty rucniky. :-))) Po cca 1hod jsme vystoupaly na vrchol.

 

Na jednu stranu jsme mely vyhled na zelenou oblast Dakengu, na druhe strane se rozprostiral sedy, betonovy Taichung. :-))

 

Pak jsem se pomalu vydaly obloukem nazpet. Postupne se nase cesta zmenila v "asfaltku" a zaclo pribyvat stanku s pitim a jidlem. Koupily jsme si ke svace mistni horkou sladkou bramboru (batat) a "Taro bramboru". Jak jsme schazely vice a vice dolu, zacly pribyvat i stanky s ovoce, zeleninou a vsim moznym a take lidi s ingelitkama s nakupem. Podle toho jsme poznaly, ze se blizime k nasi autobusove zastavce. :-))) Jelikoz nas vzhled je pro mistni dost exoticky a jeste k tomu dost rozdilny (ja bledule, Pari tmava), tak jsme zaregistrovaly nespocet nevericnych pohledu a dotazu odkud jsme. :-)))

Nasi zastavku jsem nasly bez problemu. Po chvilce cekani uz jsme sedely v autobuse a tentokrate mirnejsim tempem smerovaly zpet ke vlakovemu nadrazi. Tam jsem jeste zasly na prijemnou obedo-veceri a  pak uz se rozesly na "nase" linky a smerovaly dom, pripravit se na dalsi pracovni tyden . :-)))